12/11

Editorial

Obsah

Předplatné

Bez chyb se neposunete dál

Architekt Jan Kyzlink (1974) založil v roce 1995 Atelier Kyzlink, který nese od roku 2003 název KYZLINK. Dnes vede tým talentovaných architektů vytvářející interiér a architekturu v souladu s minimalismem a funkcionalismem.

Můžete našim čtenářům přilížit vaše dětství? Kde jste vyrůstal, jak jste trávil volný čas...

Vyrůstal jsem v Brně v hudební rodině, od malička jsme celá rodina chodívali na operu. Zpíval jsem v dětském sboru, hrál na klavír. A skutečně jsme operou žili, v mých 10 letech jsme s bratrem zpívali Jeníka a Kecala z Prodané nevěsty.

Kdy jsem se rozhodl, že budete architektem? Přemýšlel jste i o něčem jiném?

Od svých rodičů jsem měl vždy plnou podporu, ale k tomu, že chci být architektem, jsem musel dospět sám. Zhruba v 17 letech, uprostřed studia strojní průmyslovky, jsem cítil, že bych byl rád více kreativní. Škola byla zaměřena na technické detaily a já jsem chtěl více volnosti, cítil jsem potřebu více tvořit. Tenkrát jsem se rozhodl. A jestli jsem přemýšlel o něčem jiném? Dodnes zpívám v Národním divadle v Brně a moji přátelé se mě někdy ptají, proč se nevěnuji zpěvu profesionálně. Neumím si představit, že bych jen zpíval, zpěv jsem si ponechal jako koníček na profesionální úrovni.

Popište nám vaše kariérní počátky. Myslel jste někdy na to, že to "pověšíte na hřebík"?

Nejdříve jsme navrhovali a realizovali hlavně interiéry. Ale to, co nás v začátcích skutečně živilo, bylo hlavně výstavnictví, zakázky nám přinášela reklamní agentura. Dnes na ty časy vzpomínám s úsměvem, dokonce se stalo, že jsme s kolegou sami montovali regály, aby se zakázka včas předala. Začátky byly skutečně těžké, ale nikdy mě nenapadlo to vzdát, pověsit podnikání na hřebík.

Pokud byste mohl začít uplně od začátku, jakých chyb byste se vyvaroval?

Kdybychom nedělali chyby v průběhu našeho podnikání, nemohli bychom se posunout dál. Díky tomu, že jsme začínali od nuly, museli jsme si chybami projít a přijít na to, jak co správně dělat. Nikdo nám nedal žádný manuál. Jsem rád, že jsem touto zkušeností prošel.

Na čem v součastnosti pracujete?

Co se týká bydlení, se svým týmem pracuji na návrhu několika soukromých vil, navrhli jsme a nyní realizujeme několik interiérů pro bydlení. V komerční sféře je to velice různorodé, navrhujeme rekonstrukci kancelářských prostor pro společnost CYRRUS, velice zajímavá je práce pro lázně Velichovky, modernizujeme čtyři nákupní centra na Slovensku, budeme stavět skladový areál v Brně, pracujeme na koncepci výrobního a skladového areálu pro společnost TOPGEO. Tady bych zdůraznil, že jsem moc rád, že mám kolem sebe vynikající tým kolegů, kteří si „sedli“ jak profesně, tak především lidsky. Čím dál více si uvědomuji, jak je to pro fungování firmy KYZLINK zásadní.

Více v magazínu H.O.M.i.E. 12/11

Na návštěvě u

...známé české módní návrhářky Liběny Rochové, která nás pozvala do své brněnské oázy, kde ji najdete odpočívat od práce a pražského shonu.

Pozvání do této domovské oázy známé designérky jsme přijali s nadšením, protože její byt je stejně charismatický a zajímavý jako ona sama.

Podle čeho jste zvolila styl při zařizování tohoto bytu?

Zadání na rekonstrukci domu a loftového bytu dostali Ing. arch. Magdalena Rochová a Ing. arch. Radek Jaroušek, JRA architekti. S dcerou máme stejný náhled na kulturu bydlení a design, takže i když jsme konzultovali jejich nápady, vždy jsme se shodli.

Zvolili jste zařízení a styl prakticky, nebo se ohlížíte spíše na design?

Zvolila jsem praktický design. Ale na první pohled mě vždy upoutá tvarosloví, poté se zaměřím na funkčnost.

Nejoblíbenější místo ve vašem bytě a proč?

Sedací souprava Ligne Roset, je velká pohodlná, ideální pro relaxaci. Skleněný stůl dle návrhu dcery a židle Allis z Konsepti pro společné chvíle s rodinou.

Jaký designový kousek jste si naposled koupila?

Do bytu v Praze stůl a židle Kartell.

Více v magazínu H.O.M.i.E. 12/11

Módní guru i designér

Setkání s Osmany Laffitou v jeho domě bylo trochu víc, než jen rozhovor, dostali jsme se do jeho soukromí a měli tak možnost lépe pochopit, jak může být Kubánec v Praze nejen šťastný, ale také velmi úspěšný. Módní návrhář, dekoratér, aranžér, stylista i akademický malíř, to vše v něm dřímá.

Kde se zrodil návrhář Osmany Laffita? Bylo to již v dětství, nebo se jednalo o postupný vývoj?

Ne úplně, musím říct, že od malinka jako dítě jsem stále maloval. Ostatní děti si hrály venku na ulici, mě to nebavilo, já seděl doma a maloval, takže talent ve mně dřímal, ale já to netušil. Nechtěl jsem studovat umění, ale chtěl jsem být doktorem.

Co se tedy stalo, že jste změnil názor?

Byla to moje matka, která mne směrovala. Ona říkala: „Tebe nebaví studovat, ale chceš být doktor, ten studuje celý život. Umíš malovat, tak jdi radši na uměleckou školu.“ Tak jsem se přihlásil na Akademii San Alejandro v Havaně a začala moje kariéra.

Váš obor byl ale akademický malíř, že?

Ano, to byl můj obor, ale trochu mi zkazila kariéru hned na začátku moje profesorka, která mi řekla, že jsem velmi talentovaný malíř, ale úspěšný nebudu, protože jsem moc velký detailista, malíř musí mít tzv. volnou ruku. A měla pravdu. Já jsem detailista na všechno, na dekorace, na aranžování, malování a to vlastně změnilo moje plány a já se ve studiu více orientoval na textil a módu.

Vaše první práce byla už pro módní časopis?

Když jsem skončil na škole, tak nebylo místo, kam bych nastoupil jako návrhář, tak mne vzali do časopisu Mujer e Muchacha, tam jsem dělal redaktora, psal jsem o trendech a módě a vždy mezi text a fotky jsem ještě maloval kresby, abych to čtenářům okořenil, bylo to velmi zajímavé.

Jak jste se dostal do České republiky?

Moje matka musela odjet služebně do Evropy a bála se mne nechat samotného doma, tak mne vzala s sebou a já mohl pokračovat ve studiu tady v Čechách. To bylo v roce 1987 a pro mne to byl šok, protože mezi kubánským komunismem a tím českým byl obrovský rozdíl. Já jsem byl zvyklý na pláž, slunce, barvy a tady to bylo úplně opačně.

Nakonec jste se ale ve svém pražském domově rozhodl zůstat a budovat kariéru úspěšného módního návrháře...

Málo lidí tuší, že jsem nebyl hned úspěšný, byl jsem i rok bez práce, hodně firem mne nechtělo přijmout kvůli tomu, že jsem cizinec, a nebylo to jednoduché. Ale měl jsem ambice. V roce 1999 jsem udělal první kolekci.

Více v magazínu H.O.M.i.E. 12/11

www.amosdesign.cz