Monday, 29. August 2016
 
   
 

Zdeněk Fránek

 

Je momentálně jedním z nejvyhledávanějších architektů. Je součástí výjimečného projektu, který se staví u Konopiště, má rád japonské malíře, organickou architekturu
a kulturu komiksu.

 

 

 

 

 

 

 

PŘÍBĚH

 

 

Zdeněk Fránek se narodil 26. srpna 1961 v Boskovicích, vystudoval fakultu architektury v Brně, v roce 1989 si založil vlastní kancelář. Na otázku po jeho vztahu k architektuře řekl: „Mám rád organickou architekturu. Rád používám přírodní materiály, jako jsou dřevo nebo beton. Když navrhuju minimalistickou budovu, tak i její výrazové prostředky volím v organickém duchu. Nikdy jsem neměl tendenci dělat moderní architekturu. Spíš jsem toužil vytvářet objekty nebo předměty, které by nějak zněly nebo vrzaly. Doma nám na zdi visel obraz Villy Rotondy od Andrey Palladia, já nevěděl, že to je vzácná památka, vnímal jsem ji jen jako hezký dům. Nechápal jsem, jak antický sloup dokáže stát v Řecku, potom v nezměněné podobě v Římě a pak všelijak zmutovaný v renesanci a dalších architekturách až po současnost třeba u Plečnika. Přežil tolik tisíc let v podstatě v nezměněné podobě. V po-slední době sleduju, že i já začínám toto tvarosloví používat.“




Vnitřní pohled na střechu Moravského kartografického centra v Opatovicích, přestavba zámku




Interiér rodinného domu v Praze




Rodinný dům na Červeném kopci v Brně.


Interview



Zdeněk Fránek


Říkáte o sobě, že inspiraci sbíráte všude, protože jste jako lakmusový papírek. Jak to vypadá?
Používám mozek na to, abych myslel a něco produkoval přetavenou formou. Umělec je na tom ještě jinak, protože je mnohem citlivější. V hlavě umělce probíhá určitá metamorfóza podnětů. Je to jako strom, který z vody, kterou ho zalijete, vytvoří něco jiného, než mu dodáváte. Já mám v sobě tresť, která zaručuje, že ať mám jakýkoliv podnět, výsledek má můj rukopis.
Je čitelný rukopis u architekta dobře, nebo na škodu?
Svůj rukopis má v sobě každý architekt, ale jen ti, kdo jsou vůči sobě poctiví, vytvářejí něco, co odpovídá jejich osobě, rozpoložení či zralosti. Ať je ten podnět jakýkoliv. Nejryzejší umění je nejjednodušší. Člověk není omezený na určité zdroje, ale podléhá veškerým podnětům, ať už kladným, či záporným, přírodním, či psychologickým.
Jak jste se rozhodl stát architektem?
Jako dítě jsem v páté třídě měl vypracovat školní práci o Brasilii, hlavním městě Brazílie. Strašně se mi zalíbily budovy od Niemayera a to, že celé město bylo ve tvaru ptáka.
Co vás nejvíc ovlivnilo v tom, jak tvoříte dnes?
Jako dítě jsem nejvíc vnímal barokní stavby a barokní kostely, protože byly všude kolem. S rodinou jsme chodili do kostela, a já měl tak architekturu spojenou s hudbou. Bral jsem objekt jako prodloužený hudební nástroj, neviděl jsem, že hrají konkrétní nástroje, vnímal jsem to tak, jako by hrál celý kostel.
Takže jste vlastně nechtěl tvořit budovy, ale hudbu.
Já to jako dítě nerozlišoval. I proto jsem možná v dětství vyráběl spoustu předmětů, třeba ze dřeva, na které se daly vyluzovat zvuky. Některé jsem i pomalovával a vytvářel třeba nevzhledné krabice, které hrály. Z toho pak vykrystalizovala moje snaha něco stavět.
Co je na architektuře nejdůležitější?
Každá budova by měla být v první řadě krásná. I když je surová, musí být pravdivá a tím je krásná. Podívejte se do přírody. Nenajdete tam nic, co by nebylo krásné. I taková ropucha je svým způsobem krásná. Tak jak vnímáme krásu přírody, bychom se měli naučit vnímat i krásu staveb. Není nutné, aby v sobě měly erotiku, mnohem důležitější je jejich vnitřní pravdivost.
Který z projektů, na němž teď pracujete, je pro vás nejzajímavější?
Každý má něco, ale jeden považuju za opravdu mimořádný v rámci republiky. Je to Konopiště resort. Je to urbanisticky pojaté území s řadou architektonických domů ve výjimečné krajině a obklopeno zázemím. Ten projekt se liší od všeho, co jsem tu dosud viděl. Domy nejsou nahuštěné, ale rozprostřené do krajiny, zároveň ale nejsou osamocenou kolonií. Zahradní architekt tam vytváří nádherné prostředí.
Vy to stavíte celé?
Navrhuju tam dvě vily.
Z kolika?
Zhruba ze čtyřiceti. Investor si vybral jedenáct špičkových architektů a každému zadal určitou část. Díky tomu tam vzniknou velmi zajímavé stavby, které mají určeno, jak by spolu měly navzájem komunikovat. Je tam i občanská vybavenost, jako mateřská škola, hřiště, obchody, prostě věci, které v běžných developerských projektech nebývají.
Proč se v Česku tolik ujalo podnikatelské baroko?
Ta výstavba je naprosto brutální. Jsou to kolonie, kterých se nedotkl architekt a jejichž prvotním kritériem je zisk. Lidé jsou obelháváni a okrádáni, vidí jen cenu, za kterou dostanou bydlení, ale až potom zjistí, že například okna jsou na sever.
Lidé ty domy kupují stále a pořád se staví. Jak to?
Za minulého režimu všichni bydleli v panelákách a bytech v dezolátním stavu. Proto každý toužil mít nějaké své privátní místo, možná i malinký zámeček, proto ty věžičky a balkonky. Ta nejhorší doba už je snad pryč, ale ty domy jsou pořád velmi nevkusné a velmi špatné.
O čem to vypovídá? Máme my jako společnost špatný vkus?
Určitě. Za to může minulý režim, který architekturu anuloval. Architektura je nositelem duchovních hodnot a tady žádné duchovní hodnoty nebyly. Lidé, kteří mají špatný vkus, najednou nebudou mít dobrý. Zlepší se to až s dalšími generacemi.
Co se s těmi domy stane?
Budou z toho ghetta. Ty stavy jsou tak zahuštěné, že už se mezi ně nevejde žádná občanská vybavenost. Budou z toho sídliště naležato. Dokonce i horší, protože v normálních sídlištích s paneláky máte plochy, kde si mohou děti hrát. V satelitních vesnicích nic takového není, jsou tam jen zdi, ulice a tři metry plochy kolem každého z domů.
Když ghetta, tak spadnou na ceně?
Budou levně k mání a stanou se z nich domy nižší cenové kategorie. Ti, kdo uvěřili tomu, že budou bydlet v zeleni a na vesnici, už vědí, že opak je pravdou, a odstěhují se.
V jakém stavu je naše architektura?
Velmi pomalu, stejně jako česká společnost, se dostává nahoru. Na můj vkus je to naprosto šnečí tempo. Architektura velmi souvisí s ekonomikou, takže je závislá na tom, jak rychle jde nahoru naše ekonomika. Úroveň naší architektury a té ve vyspělých zemích je naprosto nesrovnatelná. Pořád.
S čím se nejvíc potýkáme?
S tím, že v nás pořád vězí zakletí minulosti. Lidé tady nejsou velkorysí. Čeští architekti mezi sebe nepustí nikoho ze zahraničí. Necestují, aby viděli jiné věci. Ten dlouhý, čtyřicetiletý půst se na nás podepsal.
Je to důvod, proč u nás tak pohořel Kaplický?
Určitě.
Co vy jste jeho projektu knihovny říkal?
Když jsem ten návrh viděl poprvé, byl jsem v šoku.
Pozitivně, nebo negativně?
Ani jedno. Je to jako když se leknete. To není ani pozitivní, ani negativní.
Čeho jste se lekl?
Nerozuměl jsem tomu. Zároveň jsem věděl, jak to v umění chodí. Jak špičkoví umělci reagovali na první Rembrandtovy obrazy. Jak obecně bývá přijímáno moderní umění. A tak jsem nad tím přemýšlel. Pak jsem v Brooklynském muzeu viděl výstavu japonského malíře Muramakiho, který kreslí komiksy a bloby na nejšpičkovější světové úrovni. Tehdy jsem si uvědomil, že Kaplického knihovna je jednou z prvních vlaštovek na světě tohoto formování budov. Ta stavba by byla naprosto mimořádná a já lituju toho, že se nepostavila.
Zúčastnil jste se té soutěže?
Nezúčastnil. Přál jsem vítězství Kaplickému. Vím, že vždycky přijde s něčím novým, a pak to od něj celý svět kopíruje. Druhá věc je, že se v té soutěži prováděly nějaké nepravosti. Chápu, proč se někteří lidé brání. Nicméně ve světě je tolik případů, kdy se v průběhu soutěže objevily nedostatky, a na vítěze to nemělo žádný vliv. Třeba nedávno Rem Koolhaas, světová architektonická hvězda, porušil všechny podmínky, postavil dům dokonce v jiné lokalitě, než bylo předepsáno, a vyhrál.
A bude stavět?
Bude. Protože tam jsou lidé velkorysí a tolerantní. Což nám chybí. U nás je to naprostý švejkismus. Všichni ti, kdo teď proti němu brojí, by se měli nad sebou zamyslet a nechat ho dýchat. Ať si o něm myslíme osobně, co chceme, ten člověk dělá světovou architekturu a je to vizionář.
Co to říká o nás?
To je snad skoro na No comment. Prezident má právo říct svůj názor, ale aniž by si o tom něco zjistil? Neudělal nic proto, aby poznal tuto kulturu, ke které stejně nakonec všechno směřuje. Mohli jsme mít naprosto mimořádnou stavbu. Všude na světě se snaží ze všech sil vymýšlet budovy, které by přitáhly turisty a upoutaly na sebe pozornost. Tady jsme měli stonásobnou možnost, a postavíme tam něco blbého a šedého.
Na co se teď těšíte?
Pracovně? Na ten Konopiště resort. Je to nadčasová věc a u nás zcela neobvyklá. Nestává se totiž, aby tady v té kotlince tolik lidí táhlo za jeden provaz.