Interview: Lucie Koldová

Lucie Koldová se jako čerstvá absolventka VŠUP v roce 2010 stala Objevem roku. Jen o tři roky později už ale převzala titul Grand designér roku – absolutní vítěz cen Czech Grand Design 2012.

Co pro mladou návrhářku znamená, když získá titul Grand designér roku?
Ta cena je pro mě něco jako razítko, které mi hlavně dává příjemný pocit
z toho, že design nedělám sama pro sebe, ale i pro lidi, kteří to dokáží ocenit. Zisk toho titulu taky způsobil enormní zájem médií o mou osobu – ani jsem všem nestíhala odpovídat. Jedna novinářka se mě pak v rozhovoru zeptala, jestli už mi došlo, že jsem ta nejlepší. A já jsem musela odpovědět, že ne, protože záleží na tom, jaké cíle si člověk předurčí. Vůbec necítím, že bych byla na vrcholu. Koukám spíš daleko před sebe, a už vím, co obnáší tam dojít.
Kam až?
Mým snem vždycky bylo pracovat pro značky, jako je Moroso, Artemide nebo Flos. To už je světová extratřída, takže kdyby mi zakázku zadala
jedna z těchto firem, asi bych byla na nejlepší cestě a je jedno že nemá cíl.
Jak jsi vůbec prožívala atmosféru toho večera a předání cen?
Byla jsem dost unavená, takže jsem si tu cenu v danou chvíli moc neužila. Samozřejmě k tomu přispělo i to, že se ve vzduchu stále vznášela otázka, proč tam se mnou není Dan Yeffet, se kterým jsem poslední tři roky pracovala. Možná až s odstupem měsíce, kdy se mi podařilo dotáhnout rozpracované projekty a trochu se uklidnit a zkoncentrovat, mi došlo, jak moc si té ceny vážím. Ten krásný pocit prožívám ex post.
Proč jste se s Danem rozdělili?
Cítila jsem, že mi chybí svoboda. Už od začátku jsem věděla, že chci pracovat sama, ale v Paříži jsme se pro sebe nadchli a začali spolu dělat. Všechno šlo hladce a já to neřešila, protože k tomu nebyl důvod. Čím víc jsem ale sledovala podíl své práce, tím víc mi začalo docházet, že chci zase pracovat sama. A tak jsem si zkrátka dovolila myslet na sebe a svou vlastní kariéru. Navíc když pracuješ se starším chlapíkem, kterému začneš přerůstat přes hlavu, tak to může být docela síla.
To asi i pro něj...
Hlavně pro něj, já jsem si šla za svým, což si člověk vždycky obhájí snáz. Nakonec jsme se ale dohodli a ke konci roku spolupráci ukončili. Jsem spokojená s tím, čeho jsme spolu dosáhli. Dan mi určitě moc pomohl se teoreticky zorientovat na mezinárodní scéně, protože věděl, jak to v zákulisí chodí. Ta spolupráce mi umožnila objasnit moje hodnoty ve své práci. Už vím lépe, co chci svojí tvorbou vystihnout a nastal čas jít vlastní cestou.
Vítěz cen CGD vždy navrhuje podobu ceny pro následující ročník. Už jsi si stačila promyslet, jak bude vypadat?
Představu mám. Bude to objekt ze skla, ale nemohu prozradit detaily.
Komu z českých designérů jí pak budeš napřesrok nejvíc přát?
Třeba Hance Zárubové. Její módní kolekce jsou přesně v mému stylu.
Jaké máš dojmy z letošního Milána? Vzbudily tvé novinky nějaký ohlas?
Letos to bylo náročné. Účastnila jsem se výstavy Nouvelle Vague s výrobky pro Haymann Editions, Lasvit prezentoval mé dvě závěsné lampy a atraktivní byla, myslím, i společná instalace firem Lugi a Brokis, které oslovili organizátoři výstavy MOST. Mohla jsem tam publiku představit i svůj nový stolek Wrap a světla
Shadows. Také jsem v Miláně ukázala lampu Apollo navrženou pro La Chance z mramoru a skla. Všechno to vyvolalo velký zájem a díky PR agentuře, která mě zastupuje, se se mnou spojili novináři z Itálie, Francie, ale i z Dubaje. Taky jsem se tam seznámila s důležitými lidmi. Mimo jiné s organizátorkou bruselského Design Weeku. Prý už rok sleduje mojí práci a tak mě pozvala v září do Brusselu na přednášku. Ještě předtím jí ale já ukážu českou design scénu a naše slavné sklárny.
Zvládneš si to v Miláně i užít, nebo je to jedna velká štvanice?
Užívám si to, i když ne dost. Je to o vlastní organizaci, kterou se stále snažím zvládnout, což není snadné, protože dřív, než něco skončí, už mám na horizontu nový obzor. Vlastně ani zpomalit neumím. To leda v létě, když sezona utichne, dám si měsíc, kdy se nabíjím a vymýšlím. Ve skrytu duše se už ale těším, až v září začne sezona Design Weeků.
Je těžší získat zakázku od zahraniční firmy, nebo od domácí?
Logicky by mělo být snazší získat zakázku v Čechách. V zahraničí je sice větší designérská konkurence, ale taky je tam víc výrobců, kteří jsou schopni docenit přínos designéra – s tím mají české firmy problém především. Design je zde mylně vnímán jako něco exkluzivního, což je hloupost, protože právě v masové produkci má design zvláštní důležitost. Málokdo tu také chce designérům zaplatit adekvátní odměnu.
Stačí dnes designérovi talent?
Něco dobře nakreslit rozhodně nestačí. Design není jen výsledný návrh. Je to souhrn zkušeností, nadhledu, analýzy trhu a firmy, pro kterou je produkt směrovaný. Talent souvisí i s osobností, s tím, jak se dokáže prezentovat a jak dokáže nadchnout.
Jaký pro to máš recept?
Jsem přirozený extrovert, a když do něčeho jdu, tak ze mě klienti cítí, že to opravdu chci, že pro to udělám cokoliv a že to dopadne dobře.
Co přesně myslíš tím cokoliv?
To, že vždycky všechno dotáhnu do konce, i kdybych se měla rozkrájet, ať je den, nebo noc. Je to hlavně o motivaci a vnitřním přesvědčení. Nikdy jsem se nekácela z toho, když jsem na baru popíjela s Marcelem Wandersem. Víc než hvězdu jsem v něm totiž viděla zkušeného designéra, se kterým si mám co říct a od kterého se mohu něco dozvědět.
O čem si tak člověk může na baru povídat s Marcelem Wandersem?
Bavili jsme se o tvorbě, životním směru, ale třeba i o ženách v současném designu, o Nice Zupanc, která pro něj teď navrhla kolekci. Polemizovali jsme o tom, zda by mohla dosáhnout výraznějšího úspěchu, kdyby překročila sama sebe a překvapila jiným stylem tvorby než teď dělá. To mě zaujalo. Protože jsem si dřív myslela, že je naopak dobré mít vyhraněný rukopis.
S kým z těch slavných ještě udržuješ vřelý kontakt?
Moc dobře si rozumím s Arikem Levym, takže s ním jsem v kontaktu často. O to samé se ale snažím v případě Richarda Huttona nebo Lucy Nichetta, se kterým si vzájemně komentujeme své práce. V jeho případě bych si moc přála, aby navrhl něco pro jednu z českých značek, se kterými spolupracuji.
Plánuješ návrat do Prahy, nebo chceš spíš zakořenit v Paříži?
Zatím jen testuji, která půda má pro mou práci větší perspektivu, a musím přiznat, že zatím se mi vyplácí být jednou nohou všude. Když mi někdo zavolá a pozve mě někam, tak jsem schopná se okamžitě sbalit a vyrazit. V Paříži mám teď základnu, ale v Praze mám byt a jsem tam často, kvůli práci.
Už jsi se naučila francouzsky?
Francouz by asi galantně řekl, že mluvím perfektně, ale pravda je, že tam jsou nějaké rezervy. Je to třeba, protože spousta Francouzů má
s angličtinou problém. Raději s tebou přeruší kontakt, jen aby nemuseli mluvit anglicky. Zvlášť v rozhovoru s cizinkami jsou pak dost nejistí. Na mně je třeba poznat, že jsem cizinka, což jsem si vůbec nemyslela, ale prý je to jasné na 100 metrů.
Jak se to pozná?
Údajně proto, že mám modré oči, výraz, který tam nikdo nemá, nebojím se říct nahlas svůj názor a nejsem povrchní, ale bezprostřední.
Tak to by snad chlapům mělo naopak imponovat?!
Baví je to, ale moc nevědí, co s tím.
Jaké jsou tvé plány v bližším horizontu? Kdy se můžeme těšit na další novinky?
Teď aktuálně plánuju červnovou výstavu v New Yorku, v září veletrh Maison & Object v Paříži a designjunction v Londýně. Pak i Designblok, kde bych s Brokisem chtěla představit novou kolekci. Taky mám rozdělanou práci s Lasvitem. Kromě toho se snažím navázat spolupráci s nějakou z top světových značek a na Design September představím pár kousků nábytku pro novou belgickou značku. Takže kopec práce.